„Velcí jsou třičtvrtě lokte, mívají podobu starého mužíčka s dlouhým bílým vousem, oblékají se jako havíři do bílých halen s havířskými kápěmi a kožených zástěr. Nosí kahance, perlíky a kladiva…“
Tak permoníky popisují bratři Grimmové. Permoníci sice oficiálně patří do českého a slovenského folklóru – avšak pouze budeme li se držet tohoto názvosloví. Permoník, jakožto démon obývající a střežící doly, je víceméně známý po celé Evropě – s drobnými vzhledovými a charakterovými obměnami, a samozřejmě i pod různými jmény.
Samotné slovo permoník je odvozeno z německého Bergmännchen, v překladu „důlní mužíček“. Toto jméno se objevuje v mnoha variantách: permon, perkmon, pergmon, prkmont. Další regionální označení perjkast pochází z německého Berggeist, „důlní duch“. Na permoníka jakožto skutečného důlního ducha či démona se věřilo především v hornických oblastech – na Kladensku, Příbramsku, Kutnohorsku, Oslavansku, Jáchymovsku nebo na Jílové a na slezském Ostravsku.
Kromě v úvodu popsaného úboru a nářadí se permoník obvykle vyznačuje velkou hlavou a krátkýma nohama. Připomíná vám takový vzhled nějakou obecně známou pohádkovou bytost? Permoníci totiž splývají s jinými mytologickými (a pohádkovými) postavami drobného vzhledu, včetně trpaslíků a skřítků. Na východ od nás má k permoníkům nejblíže polští a lužickosrbští ludkové.
Ludkové, v překladu „malí lidé“, mají původ v západoslovanském folkloru jakožto bytosti žijící většinou v podzemí. K vidění však jsou i v lesích a horách, zřídkakdy obývají i lidská obydlí. Mají být velmi malého vzrůstu, zato s velkou hlavou a vypoulenýma očima. V oblibě mají pestré barvy, klobouky nebo červené čapky. Pole Lužických Srbů obývali ludkové Lužici ještě před lidmi. Byli to pohané a měli svého krále. Milují hudbu, zpěv a jsou dobrými věštci, čehož lidé podle pověstí nejednou využili ke svému prospěchu. K lidem bývají přátelští. Dnes však nejsou vidět, údajně proto, že nemohou snést zvonění kostelních zvonů. Zajímavostí je, že nalezené starověké hroby v Lužici byly dříve přisuzovány právě tomuto malému podzemnímu národu.
Takových horských a důlních duchů, jako jsou permoníci a ludkové, je však mnohem více, a vážou se ke dříve velmi rozšířenému a rozvětvenému kultu hor. Kult hor se u Slovanů projevoval posvátností některých vrcholů (téměř zpravidla lysých, bez hustého porostu) a vírou v mnohé horské a podzemní duchy. Vrcholky těchto posvátných hor většinou sloužily jako místo pro konání náboženských obřadů, včetně obětování jejich duchům či jejich vyvolávání za různorodými účely (např. ochrany). V Česku představuje takovou horu Říp, pomyslný střed země. Podle nálezů střepů z 9. století a parohového kotoučku se slunečním symbolem se zdá, že za posvátnou se považovala i hora Milešovka.
Permoníci tedy, přestože pochází spíše z novověkého (germánského) folklóru, pochází z široké rodiny antropomorfních obyvatel posvátných hor a přilehlých lesů, jejichž původ s největší pravděpodobností sahá minimálně do doby bronzové a má spojitost s uctíváním hor a posvátných kamenů v celé střední Evropě.
K této rodině patří i oblíbený Krakonoš. Krakonoš dříve neměl pohádkovou podobu staříka s plnovousem, jak jej známe dnes hlavně díky seriálu v podání Františka Peterky. Původně šlo o horského démona, kterého se lidé velice obávali. Vzhledem k obsáhlosti tohoto tématu se ale na Krakonoše můžeme zaměřit v samostatném článku, kde mu ponecháme tolik prostoru, kolik si zaslouží.
Kosmas (asi 1045 – 1125) zmiňuje úctu Čechů k oreádám. Oreády nejspíše měly být bytosti podobné (nebo totožné) s řeckými horskými nymfamy.
Nymfy jsou v řecké mytologii vodní, lesní a horské bohyně a polobohyně, které se dělí do skupin podle toho, kde žijí: najády obývají vodní toky a jezera, dryády obývají jeskyně, háje i jednotlivé stromy, a Oreády horská údolí a horské vrcholky. Nymfy patří mezi nejstarší božstva, jež zrodila matka země Gaia. A přestože je jejich počet neznámý, má jít o nejpočetnější skupinu přírodních bohů a polobohů. Jejich tuzemská moderní alternativa se dá nalézt v pohádkových vílách a rusalkách.
Horské víly jsou známy i na Balkáně (vile planinkijne/samovůle samogorske), v Srbsku je znám gorjanin, který léčil nemoci, ve Slovinsku narazíte na labuse, jež sídlí v podzemních chodbách, do nichž láká malé děti. A na Slovensku vládne podzemí král Kovlad, čímž se vracíme zpět k permoníkům. Na závěr uveďme skalního ducha, který v Čechách strašil horníky lomozem znějícím jako dusot kopyt nebo jako silný vítr. Horské a podzemní bytosti se ale Evropou jen hemží, a jejich výčet včetně krátkého popisu u každého z nich by vydal na celou knihu, proto se již nadobro vraťme zpět k permoníkům.
Pověsti o permonících
Permoníci svým objevením mohou ohlásit jak brzké neštěstí, tak nález žíly z drahého kovu. O tom opět více píšou bratři Grimmové: „Havířům nečiní žádné škody, neboť i když občas malými kameny házejí, tak zřídka kdy jim tím nějakou úhonu způsobí; spíše to tak bývá, že jsou za to jízlivostmi a kletbami od havířů stíháni a plísněni. Permoníci se nechávají vidět především v chodbách, které jsou na rudu bohaté či nadějné. Díky tomu se jich havíři nelekají, nýbrž jejich zjevení za dobré znamení mají, jsou pak veselejší a ku práci pilnější.“
Když horník potkal permoníka, měl ho pozdravit hlasitým a okamžitým „Zař bůh“. Pokud se permoník horníkovi postavil do cesty a odmítal uhnout, měl jej podlézt mezi nohama.
Permoníky si lidé mohli jak naklonit na svou stranu, tak je taky pěkně rozzlobit: „V Idrii (starém dole na stříbro ve spolkové zemi Severní Porýní-Westfálsko) stavějí havíři každý den na určené místo šálek s jídlem. Také kupují každoročně v určitém čase červený kabátek, velikostí na hošíka šitý, a permoníky tím obdarujjí. Zapomenou li na to některý rok, tu jsou permoníci pak na ně rozhněvaní a nemilostiví.“ Takové obětiny byly zcela běžné a lišily se doslova důl od dolu. Horníci však „pana domácího“ mohli rozčílit také pískáním a jinými hlučnými projevy.
V zemi Severní Porýní-Westfálsko, oblasti, kde se dříve hojně těžily drahé kovy, je takových pověstí bezpočet. Pro příklad si uveďme v českém překladu jednu, která tehdejší víru v horské duchy zřetelně vystihuje:
Hornictví zde vzkvétalo odnepaměti. Všude v horách pracovití horníci nacházeli velké množství čisté rudy. Někdy, když se horníci namáhali, aby své vozíky naložili třpytivým bohatstvím, tu a tam zaslechli tajemné klepání. Horníci moc dobře věděli, komu patří. Byl to jejich kamarád, duch hory, a napovídal jim, kde naleznou nová ložiska rudy.
To, co laskavý horský duch nemohl vystát, bylo pískání. Horníci to věděli, a tak se tiše a mlčky věnovali své práci. Jednou tento duch ukázal obzvláště činnému muži téměř bezedné rudné bohatství. Aby získal nádherný poklad, musel horník postavit most přes hlubokou jámu. Malý mužík slíbil, že mu se stavbou pomůže. Práce pod šikovnýma rukama obou svižně postupovaly. Most byl brzy hotový a horník zůstal stát v úžasu před bohatou zásobou stříbra.
Šílený radostí šťastný horník zapomněl na pravidla horského ducha a radostí tleskal rukama a pískal. Horský duch do něj v hněvu šťouchl a náhle zmizel ve skalách. Spustilo se bouřlivé hřmění a praskání, které stále sílilo a bylo stále blíž a blíž. Horník si v tu chvíli uvědomil, co provedl. Lávka, na které stál, se už třásla. Za ním se ozvalo hlasité dunění. Nemohl zůstat déle na místě, pokud nechtěl přijít o život. Rozběhl se proto k východu a sotva zahlédl denní světlo, když se celá jeskyně naposledy prudce otřásla a s hlasitým rachotem se zhroutila.
Neopatrný muž tam stál, jasně osvětlený večerním sluncem, a zíral na vchod do šachty. Pak pomalu kráčel domů, rád, že si zachránil život.
ZDROJ: Siegerlandské legendy, které sesbíral Gerhard Schrey, 1912, nakladatelství Montanus Verlag Siegen
Přestože jsem v případě této pověsti čerpal z německého originálu, o permonících se dočtete i v češtině. Pokud vás toto téma více zajímá, naleznete v antikvariátech za pár desítek korun knihu Poslední permoník – České hornické pověsti od Oldřicha Syrovátky z roku 1965, kde je takových příběhů z ústních vyprávění hned několik.
Překlad ukázek z pověsti „Die Wichtlein“ od bratří Grimmů je od Jitky Janečkové.