seděl vodník pod večerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
II
Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“
„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem k tobě oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven.“ –
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. –
První šáteček namočila –
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v širá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
větřík nezavěje:
chladno, ticho – jako žel
v srdci bez naděje.
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.
bohatství v něm dosti;
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. –
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
ke mně ručky obě;
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.
můj malý vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
komu vdá mne, komu,
však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!
ale byly chyby:
starosvati – černí raci,
a družičky – ryby!
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!“ –
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.
V těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe
jako mnohé jiné!“ –
vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.
přelomil jsi v půli;
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!
na kolena klekla;
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!
vodníku, můj pane,
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.
abych byla němá,
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.
bez mysli a citu,
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!“ –
věřil tvému slovu;
ale rybka v širém moři –
kdo ji lapí znovu?
k matce tvojí chůze;
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!
dovolím ti z důli;
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.
ani duše jiné;
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.
z rána do večera;
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.
dávám lhůtu tobě;
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.“
Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?¨
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?
s matkou žena z jezera:
„Sbohem, má matičko zlatá!
Ach, bojím se večera!“ –
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!“ –
chodí venku po dvoře;
Dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře.“ –
buch buch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře.“ –
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!“ –
na ty dvéře zpukřelé:
„Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele.“ –
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!“ –
když se šeřil ranní svit:
„Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!“
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ –
zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš prah.“
v bouři dítě naříká;
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
tím pláčem mi krev usedá;
matko má, matičko zlatá,
strachuji se vodníka!“ –
mok se jeví – krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
Zde naleznete i podrobný rozbor Kytice.