Karakal je dlouhonohá, štíhlá kočkovitá šelma, která žije v suchých oblastech. Snadno ho poznáme podle hladké, pískově šedé srsti a nápadných dlouhých štětečků na uších. Karakal je velmi zdatný a obratný lovec, který je schopen ulovit kořist až do velikosti mladé antilopy. Pro tento talent si ho lidé v Asii velice považovali, karakaly ochočovali a cvičili k lovu. Ve volné přírodě se karakal lidí vždy straní.
Anatomie a čísla:
- Délka těla:55-75 cm
- Výška v kohoutku:40-45 cm
- Hmotnost:16-23 cm
- Pohlavní dospělost:6-24 měsíců
- Období rozmnožování:různé
- Délka březosti:70-78 dní
- Počet mláďat:1-6 ve vrhu, většinou 2 nebo 3
- Odstavení:po 10-25 týdnech
- Délka života:v zajetí až 17 let
- Příbuzné druhy: Nejbližšími příbuznými karakala jsou kočka zlatá a kočka Temminckova.
- Smysly:Jako většina kočkovitých šelem má i karakal bystrý zrak a velmi jemný sluch, který se mu hodí při nočních toulkách.
- Srst:Barva srsti závisí na prostředí, v němž karakal žije, většinou se pohybuje od pískové po červenohnědou. Spodní strana těla je bílá. Srst je neobyčejně hustá, aby zvíře ochránila před nočním chladem.
- Uši:Štětečky na koncích uší slouží v savaně jako maskování, neboť připomínají chomáčky trávy. Sklopení uší znamená hrozbu.
Způsob života
Karakal převážně obývá suché oblasti. Vyskytuje se v pásu od Indie po Afriku a dává přednost kamenitým, křovinami zarostlým územím a zvlněným polopouštím. Kromě toho obývá suché travnaté stepi a savany s řídkým porostem stromů. Ve vlhkých a hustě zarostlých travnatých oblastech, kde se necítí příliš dobře, ho nahrazuje jeho téměř stejně velký příbuzný serval. Karakal tráví den obvykle v klidu v úkrytech mezi skalami, v hustém porostu nebo v jeskyních. Díky barvě své srsti přitom dokonale splývá s okolím. Je vynikající lovec. Je rychlejší než většina kočkovitých šelem a navíc výborně šplhá. Karakal žije většinou samotářsky. Své území si značkuje močí, kterou ve svém teritoriu stříká na skály, kmeny stromů nebo na rostliny. Při setkání dvou nebo více jedinců stejného druhu hrají významnou roli dorozumívacího prostředku uši. Uši karakala jsou zakončeny štětečky chlupů, které jsou delší než u jiných kočkovitých šelem. Když zvíře otáčí hlavou tam a zpět, je černobílé zbarvení uší zvlášť nápadné. Proto lovící karakal drží uši převážně sklopeny, aby se neprozradil. Vztyčené uši jsou známkou ostražitosti a rovněž dobrého zdravotního stavu zvířete.
Potrava a lov
Karakal loví zpravidla ve dne. Jeho rychlost a mrštnost se mu při pronásledování a usmrcení kořisti výborně hodí. Při každé lovecké výpravě projde většinou rozsáhlé území. Nejdůležitějšími smysly při vyhledávání kořisti jsou zrak a sluch. Nejčastější kořistí karakala bývají ptáci až do velikosti perličky. Dále následují hlodavci, damani, opice, malí ještěři a mláďata různých druhů antilop. Občas požírá karakal i rostlinnou potravu, především různé plody. Karakal je obratná a inteligentní šelma, která při lovu používá různé taktiky. Na malé savce většinou dlouho číhá v úkrytu, pak bleskurychle vyrazí, zmocní se jich a usmrtí je kousnutím do vazu. Někdy také slídí u vody, kde se mu občas podaří ulovit některého ptáka z hejna dříve, než stačí vzlétnout. Jelikož karakal dobře šplhá na stromy a dokáže vyskočit až dva metry vysoko, což je vzhledem k jeho velikosti obdivuhodný výkon, umí občas překvapit i ptáky, kteří spí na nižších větvích. Některé nízko letící ptáky, například holuby, dokáže dokonce někdy srazit i přímo v letu.
Rozmnožování
V důsledku samotářského způsobu života jsou karakalové vůči sobě navzájem často nepřátelští, takže oba partneři si na sebe musejí nejprve zvyknout, než může dojít k vlastnímu páření. Po deseti až jedenácti týdnech březosti přivádí samice na svět nejčastěji dvě nebo tři mláďata, která po prvních několik týdnů zůstávají v bezpečí doupěte. Až do věku deseti dnů mláďata pořádně nevidí, a proto nemohou doupě opustit. Ve čtyřech až pěti týdnech jsou již značně čiperná a hravá, teprve po dvou měsících začínají přijímat pevnou potravu. Ještě dalších deset měsíců zůstávají zpravidla ve společnosti matky.
Ochrana druhu
Stavy karakalů zatím výrazně neklesají, přestože jsou v mnohých oblastech loveni. Turkmenská rasa je však velmi vzácná a chráněná.